Ulrike Almut Sandig: “Salzwasser” (Tschechisch)

Übersetzt im Rahmen der ersten Werkstatt (April 2013), 25. Februar 2014
25. 2. 2014

Ulrike Almut Sandigová: Slaná voda

Irina je zase zpátky. Mám na ni právě takovou zlost jako v ten den, kdy odjela. A přece jsem stála u okna, když se s otcem konečně objevili. Náš fiat přijížděl zezadu od domků se zahradami a byl pořád větší a větší. Vlastně jsem zahlédla jen jeho zelenou střechu a okénka. Za nimi jsem neviděla nic, protože uvnitř byla úplná tma. Skoro černo. Dvakrát mi vůz zmizel za vysokým živým plotem zahrad. Pak minuli i ten a odbočili doprava.

Náš blok je jediný na kraji vesnice, je pro přistěhovalce jako já, táta a Irina. Přistěhovalci jsme od té doby, co se maminka odstěhovala zpátky. Pro mě je odstěhovaná už odjakživa. Odjakživa znamená, že si už nedokážu přesně vybavit její vůni, krom toho ani její hlas a to, kde jsme bydleli, když byla ještě s námi. Táta německy říkává, že to bylo ve městě a že jsem byla ještě malá, moc malá na to, abych si to pamatovala. Irina zase rusky: Zapomeň na to, Slézinko. Ta je strašně daleko. Lepší, když budeš mít špatnou paměť. Zvykla sis na to, protože si na ni už pořádně nepamatuješ. To já, říká Irina, jsem si na to nezvykla. Za celou tu dobu jsem si nezvykla, že se maminka odstěhovala zase zpátky, říká. A zpátky znamená: k Černému moři. I když už je tam maminka dlouho, Irina se mnou mluví rusky. Jsme přece napůl od Černého moře, říká.

Černé moře je na hranicích s Ruskem a je to tak daleko, že tam kvete sléz, když tady ještě leží sníh. Voda se na sluníčku třpytí černě jako skla slunečních brýlí a nebe je nebesky modré. Lidi se tam pořád chodí koupat a jedí ryby, které jsme my tady nikdy neviděli. Od té doby, co se maminka koupe v Černém moři, jsme se s ní už nesetkali. Je moc daleko, než abychom tam za ní jen tak zajeli, říká táta. Muselo by se letět letadlem. Takže maminka je pryč. A teď byla beze mě pryč i Irina. Celou zimu. Irina se brzy vrátí, říkal mi táta. Je prý na klinice. Tomu jsem beztak nevěřila. Na jaké klinice? Irina byla u Černého moře. U Černého moře bydlí maminka. Irina tam byla a já si myslela, že se už možná nevrátí ani ona. Teď je ale tady.

Táta jel tak pomalu, jako by měl v kufru něco, co by se dalo snadno rozbít, možná syrová vajíčka nebo morčátko pro mě, jako dárek od maminky. Na parkovišti zaskřípaly gumy a táta vypnul motor. Zvenku není skrz záclony vidět, ale zevnitř ano. Rozeznala jsem černý cop Iriny, přehozený přes sedadlo spolujezdce. Nevystoupili hned. Tmavými okny jsem viděla, jak se Irina dívá před sebe, i když před autem nebylo nic než laťkový plot. Táta se k ní otočil. Říkal něco? Chvíli tak zůstali. Nikdo se nepohnul, ani já ne. Pak Irina odvrátila hlavu a prudce otevřela dveře.

V kufru ležela jen její sportovní taška a nic dalšího. Je stříbrná a červená a tak velká, že si ji Irina bere jen na prázdniny. Normálně jezdíme spolu. Já, táta a Irina, ale u Černého moře jsme nikdy nebyli. U Černého moře jsou kilometry dlouhé promenády s palmami. Ještě nikdy jsem na žádné promenádě nebyla. Maminka nám posílá hodně dopisů. Někdy je tam i fotka. Bledý obličej s copem černým jak uhel před zábradlím z bílého kamene, a za ní Černé moře. Brzy vás k sobě pozvu, píše velkými, rozmáchlými čárami propiskou. Potom si spolu půjdeme zaplavat a pak nám upeču rybu. Černé moře je vlastně modré, ale leskne se černě. Přesně jako máminy vlasy. Irina má máminy vlasy. Já mám vlasy blonďaté jako sníh. Zní to líp než peroxidově blonďaté. Ty jsi spíš po tátovi, ty malá bílá Slézinko, říkává mi rusky Irina. Ale k Černému moři táta neposlal mě, jen Irinu s jejím černým copem po mamince. Irina je čím dál hubenější, proto půjde do nemocnice, vymlouval se tehdy táta. Že prý moc málo jí. Což byla pravda. Jenže Irina málo jedla kvůli Černému moři. Kvůli Černému moři a kvůli svým černým vlasům, které vypadají jako máminy. Irina měla jen cestovní horečku. Teď stáli oba před domem a pokukovali nahoru. Rychle jsem zatáhla záclonu.

Když v zámku zarachotil klíč, otevřela jsem dveře. Irina stála trochu stranou za otcem, naklonila hlavu a zašklebila se na mě. Dlouhý cop se jí pohupoval po rameni. Táta prošel kolem mě a pohladil mě po čele. Stříbrná taška dopadla v chodbě za mnou na koberec. Irina se sklonila, vlepila mi pusu na tvář a copem přitom zavadila o moje levé ucho. Ahoj, Slézinko. Tak co? Je jediná, kdo mi tak říká. Někdy i bílá Slézinko. U Černého moře roste sléz všech barev, taky bílý. I když bílá vlastně ani není barva. Ahoj Káťo, zamumlal táta za mými zády. Otřela jsem si tvář od Irininy pusy. To sis tedy dala pěkně na čas!, pronesla jsem. Irina svraštila své smolně černé obočí. Vypadalo to, že zase přibrala. Dokonce i v obličeji. Jedlas hodně ryb?, zeptala jsem se. Irina na to: Jakých ryb?

V obýváku sedáváme vlastně, jen když běží televize. Večer všichni společně a odpoledne někdy já s Irinou, než přijde táta. To dávají talkshow, a tak jsme u toho většinou pojídaly chleby namazané nutellou a pily fantu. Když už byla Irina hodně vyhublá, jedla jsem její chleby já. Proč je nejíš, ptala jsem se zpočátku. Protože jsou mi odporný, byla její odpověď. Nebo: Protože po nich člověk ztratí kondici a při plavání ho to táhne ke dnu. Anebo: Protože mám chuť na něco jinýho. Já: A na co třeba? Irina: Na slanou vodu. Já: Ze slané vody se člověk pozvrací. Irina: Přesně tak.

Teď byla televize vypnutá. Irina seděla v křesle, nohu přes nohu. Měla tmavě růžovou rtěnku, ale její rty vypadaly rozpraskaně, jako vždycky. Nehty měla hodně dlouhé, byly na nich lesklé kamínky, na každém nehtu jeden. Jsou pravé?, uklouzlo mi. Zavrtěla hlavou. Vlastně jsem s ní nechtěla mluvit. Ale mluvila jsem: A teď tedy vyprávěj. Irina svraštila obočí. Mohla ses taky někdy stavět, řekla. Jasně, zasmála jsem se. Nasednout někdy jen tak do letadla a tradá mladá. Hahaha.

Táta seděl vedle mě na gauči, na skleněný stolek postavil obrovskou mísu sušenek. Irina na mě vrhla přes mísu překvapený pohled. Táta si povzdychl, a když vstával, opřel se o stehna. Tak, holky, řekl, a už toho nechte. Máte určitě i něco hezčího, o čem si můžete vyprávět. Zavrtěla jsem hlavou a vyskočila. Ve dveřích jsem se ještě jednou ohlédla. Irina se svezla hluboko do křesla a zírala na vypnutou televizi.

Po večeři, která proběhla beze slov a při níž Irina jedla jak ve zpomaleném filmu jeden chleba se sýrem a druhý se salámem, přičemž ji táta pozoroval a nakonec jí přes stůl položil ruku na tvář a nechal ji tam tak dlouho, než se Irina odtáhla, tak po večeři a mytí nádobí jsme se zase usadili v obýváku. Táta vytáhl ze skříně karty a vtiskl je Irině do ruky. Míchala mlčky a soustředěně, zatímco ji s úsměvem pozoroval. Irina si upřeně prohlížela své třpytivé nehty. Vyhrála jsem sedm kol z deseti. Nakonec Irina vstala, prohlásila, že kanasta se dá pořádně hrát, jen když ji hrajou nejmíň čtyři, a odešla do postele, rovná jak pravítko.  Táta se na mě podíval. Zeptala jsem se: Proč nám nevypráví o Černém moři? Táta: A proč zrovna o Černém moři? Já: Nebo pro mě za mě o mamince? Táta mě dlouho upřeně pozoroval, pak potřásl hlavou. Káťo, začal. Co je? vykřikla jsem.

Bylo zhasnuto. Irina ležela oblečená na posteli. Zírala do stropu. Tapety v její půlce pokoje byly polepené barevnými plakáty různých kapel, které vypadaly ve tmě bezbarvě. Na největším z nich nebyla kapela, ale nějaké přístavní město, vyfocené šikmo z výšky. Moře na dolním konci plakátu bylo černé a netřpytilo se. Seděla jsem na kraji postele a pomalu si oblékala pyžamo. Proč ti pro mě maminka nic nedala?

Irina ke mně prudce otočila hlavu, ani jsem pořádně neviděla, jak se tváří. Maminka? zeptala se.

Jo, tys tam přece byla celou tu dobu! Nehraj to na mě!

Pořád ještě měla svůj černý obličej přivrácený ke mně. Ve tmě měla úplně matné vlasy. Pak obrátila hlavu a podívala se zpátky do stropu. Možná zavřela i oči. Černé moře, začala potichu, není vůbec černé. Je modré. Každý den jinak modré. Dokonce i v noci, a když je bouřka. Podél promenád se táhnou zahrady plné slézu všech možných barev, jaké si jen umíš představit, dokonce i bílé. A rybí restaurace. Ryby, šeptala Irina rusky, hrají všemi barvami.  Žijí nahoře, pod hladinou moře. Tam je voda čirá jak sklo, třpytí se na slunci a není moc slaná. Ale voda v hloubce je tak slaná, že v ní žádná ryba nevydrží. Když se jí napijí, tak leknou, Slézinko, všechny. Ryby v Černém moři umírají žízní.

Když vyskočím, otočí ke mně Irina hlavu. Nemůžu poznat, jak se tváří. Na tohle jsem se neptala, slyším se, jak říkám. Na tohle jsem se neptala! Necháváš si všechno pro sebe! Bylas tam beze mě a necháváš si mámu pro sebe!, slyším se ječet a znova a znova kopu do dveří.

Übersetzt ins Tschechische in Łódź, 4.–7. 4. 2013; Gruppe Deutsch-Tschechisch (Werkstattleiter Radovan Charvát)

Quelle und ©: Ulrike Almut Sandig: “Salzwasser” in: Flamingos. Geschichten. Frankfurt/M.: Schöffling und Co, 2010, S. 57–63.

-

Ihr Kommentar

Ihre E-Mail-Adresse wird nicht veröffentlicht. Erforderliche Felder sind mit * markiert.


Newsletter

Blog

Übersetzungswürfel

Translating cube

Veranstaltungen

Events